† 29. 12. 2008 | kód autora:
HhrPaintballové zbraně...
...se označují jako markery (tzn. značkovače). Dělíme je na tři základní typy:
Pump-action ("pumpičky") jsou zbraně, které se musí před každým výstřelem ručně nabít.
Semi-automaty jsou zbraně poloautomatické, tzn. "jedno zmáčknutí = jedna vystřelená kulička". Jsou asi nejběžnějším typem.
Elektro-pneu markery jsou tzv. "automaty". Zbraně mají několik módů střelby (semi, full auto, tři rány v dávce).
Paintballové zbraně jsou poháněné plynem CO2, lepší a dražší zbraně využívají stlačený vzduch. Efektivní dostřel zbraní se u většiny pohybuje od 50 do 70 metrů. Úsťová rychlost je pravidly stanovena na 92 m/s, při některých turnajích je tato hodnota ještě snižována. Při hře je důležité, aby zbraň byla držená rovně, manipulace musí být relativně opatrná (při prudkých trzích mohou kuličky v zásobníku prasknout), místo pažby je možné využít lahev s plynem. Míření u paintballu je spíše intuitivní (jako když na někoho namíříte prstem) a na delší vzdálenost je nutné myslet na to, aby jste mířili nad cíl (kulička je velmi těžká, letí po výrazné křivce a na dlouhé vzdálenosti tedy střílíte "obloučkem"). Dráhu kuličky hodně ovlivňuje vítr, kvalita zbraně a samozřejmě zkušenost střelce.
Paintballová hřiště...
... jsou posetá překážkami. Pokud si půjdete někam zablbnout s kamarády, většinou narazíte na překážky tvořené z pneumatik, prken, sudů, polorozpadlých staveb atd., běžné už je dnes využívání starých budov (rozpadlé tovární komplexy atd...). Profesionální paintball používá přenosné nafukovací překážky.
Hra...
Existuje v podstatě nespočetně her, z těch základních pro ilustraci:
Boj o vlajku (dva týmy proti sobě - každý tým má na svém území umístěnou vlajku, tým se snaží proniknout k protivníkovi, vlajku mu sebrat a zanést k sobě a zároveň brání svou vlajku...)
Dobývání (hráči jsou rozděleni na obránce a útočníky, dobývá se kopec, budova atd...)
Tým A se ukrývá v prostoru, tým B vyráží ho eliminovat...
Pokud si někam půjdete zahrát, doporučuji dodržovat to nejdůležitější z pravidel - být fér. Nestřílejte na sebe z krátkých vzdáleností, nesundavejte si masku, neseďte a neklepejte se strachy z bolesti, ale rozběhněte se a snažte si hru užít, buďte akční. Hra a zážitky budou takové, jaké si je uděláte. Hra může být nudná a pomalá nebo rychlá a akční. Vše záleží na Vás...
† 29. 12. 2008 | kód autora:
HhrBezpečnostní prvky a kuličky na paintball
Žádný hráč nesmí vkročit do hřiště bez MASKY. Ta je zcela základní a pokud se někdo ve hře ocitne bez ní, vystavuje se extrémnímu riziku zranění. Kulička dokáže zlomit nos i vyrazit zuby (samozřejmě záleží na vzdálenosti...). Masky je nutné pečlivě udržovat a pravidelně čistit a odmašťovat. Jsou k dostání v cenové relaci od těch nejlevnějších, které se pohybují kolem 400 Kč až po profi masky, jejichž cena stoupá k 2 až 3 tisícům korun.
Mezi další praktické bezpečnostní vybavení patří RUKAVICE. Dělají se v prstových i bezprstých variacích a vyznačují se měkkými výplněmi dlaní a výztuží hřbetu. Některé typy mívají i zesílenou ochranu prstů. K sehnání jsou v cenové relaci 150 - 1300 Kč.
Běžně se dále používají ochranné vesty, které chrání trup před bolestivým zásahem (pohybují se okolo 400 až 1500 Kč), kolenní a loketní chrániče, chrániče krku, náloketníky či nákoleníky.
Nejběžnější ráží paintballových KULIčEK je .68. Jsou to želatinové kuličky plněné směsí potravinářského barviva a oleje. Barvivo ani želé nejsou jedovaté ani leptavé. Jsou vodou ředitelné a biologicky odbouratelné. Vyrábějí se ve velkém barevném spektru a různých úpravách (např. "zimní" kuličky, které mají zesílený obal). Kuličky jsou velmi náchylné na vlhko. Velkoobchodní ceny se pohybují už od 0,40 Kč za kus, maloodběratelé a tedy i hráči na paintballových hřištích je většinou nakupují v cenové relaci 1 až 2 koruny.
www.paintballshop.cz
† 29. 12. 2008 | kód autora:
HhrZ historie paintballu
Paintball jako spousta jiných super věcí původně nebyl žádnou zábavou. Prapředky dnešních paintballových zbraní drželi v rukách australští chovatelé ovcí. Ti pomocí pistolí poháněných vzduchem a kuliček plněných nesnadno smývatelným barvivem značkovali své kusy ve stádu. Později převzali tuhle vychytávku i američtí honáci. A jak to tak bývá, když se banda chlapů nudí v práci, napadali je různé žertíky, hry atd, aby jim práce lépe utíkala. A tak zkrátka začali střílet nejen po ovečkách, ale také po kamarádech. Podle jednoduchých pravidel (ale víc asi bez nich) se mezi sebou začali honáci bít... Přestřelky se rychle šířily a dostávalo se jim takové obliby a četnosti, až si toho povšimla armáda.
Pro armádní využití bylo samozřejmě nutné pozměnit charakter zbraně i střeliva. Byly vyvinuty kuličky plněné smývatelnými barvami, zbraně podobou i vlastnostmi bližší reálným zbraním a hlavně bezpečnostní prvky a vybavení. Armáda začala paintball využívat při výcviku především speciálních jednotek. Byla to možnost, jak vytvářet reálné přestřelky a situace, na které se musí vojáci připravit. Metody výcviku se postupně šířily a v okamžiku, kdy paintball ve své podstatě i v armádě zevšedněl, začal pomalu pronikat zpět do civilní sféry (zasáhl do toho i vývoj laserových tréninkových setů, kdy vojáci používají laserové zbraně a obleky se zabudovaným inteligentním systémem, který vyhodnocuje jejich zranění atd..., tato technologie samozřejmě vysoce zastiňuje paintball a postupně ho nahrazuje...).
Počátky paintballu v té "civilní podobě" lze datovat rokem 1981, kdy proběhl první oficiální turnaj ve státě New Hampshir v USA. Od té doby paintball získává další a další příznivce a stává se sportem jako každý jiný, s pevně danými pravidly, profesionálními hráči, hřišti, ligami i mezinárodními turnaji. Počátkem devadesátých let proniká i k nám, hlavně díky Borisu Brownovi, který zde v roce 1992 založil první oficiální hřiště, a dnes je velmi vyhledávanou zábavou.
Odkazy:
www.istan.cz/cz/1-paintball.html
www.gamepark.cz/historie_paintballu_18730.htm
www.adrex.cz/historie-paintballu
www.paintball.cz/historie_paintball.htm
www.sportovni.net/paint/historie/
cs.wikipedia.org/wiki/Paintball
† 29. 12. 2008 | kód autora:
HhrMám novou rubriku. Adrenalin a Outdoor. Založila jsem ji kvůli své práci. Pracuji s lidmi a nedílnou součástí mého zaměstnání je i adrenalin, outdoor a další srandičky. S mnoha klienty mne překvapilo, jak málo o některých aktivitách ví, přestože sláva adrenaliových věcí v poslední době strmě roste... Takže Vám ve zkratce představím některé věci z tohohle oboru. Upozorňuji, že články jsou mířené na laiky, žádné převratně odborné věci tady sdělovat nebudu... Bude to jen průřez a shrnutí, pár fotek a odkazů atd. Takže vy, co jste ještě nikdy nebyli (ale i vy, co už jste byli a chcete se dozvědět něco málo navíc) na paintballe, nehráli jste nikdy airsoft, nevíte, co jsou vysokolanová a nízolanová centra, bouldering, bungge aktivity atd atd... čtěte.
† 29. 12. 2008 | kód autora:
HhrČetli jste někdy definici normality? Já hledala ve staré, dobré wikipedii a zírala jsem na trochu nesrozumitelnou větu: "Normalita je stav osoby, jedince, věci, situace nebo jiného jevu, v němž tento jev odpovídá té normě, z jejíhož hlediska je normalita posuzována." Vážně mě to zaujalo. Nejen, že jsem ten výrok moc nepochopila , ale taky by mne fakt zajímalo, kdo tedy stanovuje, co normální je a co ne. Je normální to, co považuji za standartní já? Nebo to, co si myslíte Vy, společnost, Spolek pro ochranu zvířat, katolíci, holčičky z první třídy, unie feministek, jaderní inženýři nebo můj pes? Pro mého psa je normální, že dostane pohlazení pokaždé, když mi položí hlavu do klína. Pro psa mého souseda je standartem slušný kopanec pokaždé, když se svému pánovi otře o nohy. Takže, co je normální?
Já vím, že je to moc amatérské filozofie a sociologie v jednom odstavci, ale věřte, že o tom teď vážně hodně přemýšlím. Všechno je to kvůli tomu, že si zpívám. Všude. Na záchodě, ve sprše, při uklízení, při vaření, v práci a taky třeba v autobuse. Právě včera si ode mne v autobuse odsedla jistá postarší dáma. Zpívala jsem si. Broukala jsem si dál, i když mě žena ze sedadla o pár řad vpředu skenovala pohledem typu: "ta holka je magor". Já Vám nevím, mě to prostě přijde normální. Ale zavedlo mě to nakonec až k tomu, že uvažuji, jestli normální dle společenského měřítka jsem.
Dělám i jiné věci... Zvláštní věci... Přehrávám si scény. Možná jste to taky zažili. Milujete toho pěkného Pavla z 8.C a on s Vámi chodí a ani o tom neví. Líbá Vás totiž ve Vašich snech a představách. Válíte se na posteli, zíráte do stropu a představujete si, jak Vás právě požádal o ruku na luxusní jachtě za doprovodu písně Beautiful a vy se rozplýváte štěstím. Mě tyhle "vizualizace" nereálného nikdy neopustily. Já je ještě upgreadla a dovedla k dokonalosti...
Sedím u stolu, popíjím kávu, líně sleduji kouř stoupající z cigarety v mé pravé ruce... a kolem mě... Kolem mě sedí 12 mužů, kteří tvoří můj pracovní tým. Jsou to nejlepší makléři a ekonomové celého světa. Všichni mluvíme plynně anglicky, japonsky a svahilsky. Muži se předhání se svými teoriemi a plány, jak investovat tu a támhle... Když tu já jen letmým gestem ruky naznačím, aby zmlky a přednesu jim šílený nápad nákupu akcií olomouckých tvarůžků... Střih... O měsíc později Hiltonův klan dorazil do Česka, ochutnal tvarůžky a rozhodl se, že koupí všechny zásoby, celou fabriku a budou ty strašný, smradlavý a oblemcaný věci podávat ve svých luxusních restauracích, akcie tvarůžků stoupají do nedozírných výšin... Střih... Opět já a můj tým. Ti největší odborníci světa (kteří všichni bůhvíproč vypadají jako vystřižení z Hollywoodského žebříčků nejpřitažlivějších mužů roku...) mi gratulují a spiklenicky pomrkávají... Vím, že ten blonďák s modrou kravatou mě tajně miluje, ale jsem tak úžasná, že se mě bojí pozvat na rande. Tak roztomile se červená, když mi podává ruku. Ach, jsem tak krásná, geniální a prozíravá...
Problém je, že já nejsem ekonomka, nemám prachy na akcie a rozhodně u tohohle snění neležím v posteli... Kdepak. Já sedím u stolu, popíjím kávu, líně sleduji kouř stoupající z cigarety v mé pravé ruce a mám na tváři výraz drsné šefky, smíchané s vytržením Koperníka, který právě zjistil, co znamená výraz heliocentrismus. Já si scény zkrátka nepřehrávám v hlavě. Já si je přehrávám. Fyzicky...
Taky nepolykám pecky z ovoce, aby mi v žaludku nevyrostl strom (říkala to babička), před spaním nikdy nezapomenu zavřít dveře skříně (o strašných věcech, co jsou tam schované zase něco povídal Stephen King) a zásadně vykračuji levou nohu, protože to s tou pravou je trapná pověra a já jsem přece rebelka.
Nejsem normální.
Ne, vlastně to píšu, abych Vám řekla, že jsem normální. Naprosto standartní. A vy? Sorry, ale jestli si nezpíváte na ulicích, nemluvíte nahlas s lidmi, kteří nikdy neexistovali a skříň máte dokořán, jste blázni. Fakt. Vůbec neodpovídáte mé soukromé definici normality. Protože, kdo jiný než každý z nás určuje, co je standart. Zatím nashle. Spěchám. Akcie jsem prodala a začala hrát v Hollywoodským filmu. Jsem teď Blade. Blade v sukních. A musím jít. Klapka.
† 29. 12. 2008 | kód autora:
HhrDobře si pamatuji jednu z prvních praktických lekcí sociální psychologie, kdy nám profesorka velice rychle a přesně vysvětlila, z čeho se skládá lidský dialog. Lidé s Vámi nemluví o Vás. Chtějí mluvit o sobě. Takže načnete téma a oni řeknou něco o sobě. Změníte téma, oni řeknou něco o sobě. Začnete mluvit o sobě a oni mluví o sobě. Pokud chcte být oblíbení a udělat dobrý dojem, použijte ta a ta gesta a hlavně dejte lidem příležitost, ať můžou mluvit o sobě. Ptejte se jich na ně samé. Budou Vás mít rádi.
A přesto mě překvapilo, kolik lidí i na blogu chce ostatním sdělit něco "o sobě". Není už dost to, že pomocí blogu máme prostor říkat nahlas svoje názory?
No co, nechci být pozadu, takže tady je něco o MNĚ:
Jsem blond.
Mám modré oči.
Necelých 160 cm.
To by bylo ke vzhledu, teď k mé osobnosti a povaze, zkrátka nátuře...
Nesnáším blbce.
Nesnáším blbce.
Nesnáším blbce.
Nesnáším ženské klevetění.
Nesnáším drby.
Nemám ráda lidi bez názoru.
Jsem přidrzlá a vždycky Vám řeknu, co si myslím, i když Vás to bude bolet.
Jsem blond.
Co se mých přátel a vztahů týče:
Jsem zadaná. Je úžasný a nikomu ho nedám ani nepůjčím.
Nemám příliš přátel ženského pohlaví, jelikož mě neberou kecy o ananasových dietách, Madoně a růžových sněhulích s bambulkami.
Mám hodně přátel mužů, jelikož nepomlouvají, nedrbou, pijou pivo, hlasitě prdí a nemají v sobě víc otvorů než je potřeba.
A mé zájmy?
Mám ráda sex.
Mám ráda Terryho Pratcheta a jiné veselé knihy (v podstatě téměř cokoliv mimo toho co napsala jistá Danielle Steelová a Lancová nebo jak se ta baba jmenuje a všechny "spisovatelky" jim podobné...).
Nemám ráda groupen sporty. (Sex není sport)
Hry. Zrovinka teď je mým favoritem Command & Conquer 3: Tiberium wars (Supeeer).
Víc myslím vědět nepotřebujete a kdyby jo, napište vzkaz a já Vám ráda povím další informace. Strašně ráda totiž mluvím o sobě. Tak pište, budu Vás mít ráda.
† 29. 12. 2008 | kód autora:
HhrUž dobře vím, proč upřednostňuju cestování autem nebo autobusem s hezkou stevardkou a kávou z automatu. Po dlouhé době jsem jela vlakem a definitivně jsem se utvrdila v tom, že už to nějak nemá ten romantický náboj jako když jsem byla malá holka.
Když pominu špínu, nápisy, roztrhané sedačky, hluk, nepohodlí, žebráky a opilce na nádraží a smrdící nádražní bufet, nejhorší dojem na mě udělali lidé. Ve vlaku by měl být mimo jídelního vozu ještě taky vůz "Dobrého chování".
První, co jsem udělala po nakouknutí do kupé, byl slušný pozdrav a dotaz, zda "Je tu volno?". Vím, že ta otázka je jen zdvořilostní, ale proč k sobě nebýt i ve všední den a ve všedním kupé zdvořilí. Ovšem po té, co mého spolucestujícího vystřídali jiní, jsem zjistila, že zdvořilost se v kraji českém příliš nevede. Že se mě nikdo nezeptá, jestli je tu volné sedadlo beru, ale proč všichni vynechali i pozdrav nechápu. Ale to byl jen začátek. Cestovala jsem ve čtvrtek odpoledne, všude spousta lidí jedoucích z práce. Přeplněná kupé i chodbičky. Po tom, co nastoupila žena se dvěma asi tak čtyřletými holčičkami a nikdo nebyl schopen jí nabídnout své místo, jsem to nevydržela a z kupé odešla, aby se maminka i děti nemusely v zafuněné chodbičce dál mačkat.
Vlak se časem vyprázdnil a já si našla kupé jen pro sebe. Na chvíli. Ten nejhorší zážitek teprve přijde. Dojeli jsme do Mostu. Nastoupily čtyři romky, tak kolem čtyřicítky. Všechny rozměrů větších než malých. Předem upozorňuji, že jsem člověk velmi liberální a tolerantní, o rasismu jsem četla jen v encyklopedii... Ovsem kdyz si tyto damy vybraly prave mé kupé, trochu mě to vyděsilo. Namáčkla jsem se na okénko. Ne ze strachu, ale protože na sedadlo jsem se já a dvě 150-kilové ženy vešly poměrně těžko. Zápach, květované šátky, igelitové tašky z kauflandu a diskuze o úřednici na pracáku.
"Ta kráva, prachy mi nedá, držka jedna bílá. Gadžové sou zlí!"
Prohlásila jedna z žen a věnovala mi drzý, arogantní pohled. "Kradou, všecko by nam vzali!" Chcete vědět, co bylo dál?
Vlak se začal zase plnit. Překvapivě si ale právě k nám do kupé nikdo očividně přisednout nechtěl. Já už se pomalu rozkládala na atomy a snažila se protlačit okénkem na druhou stranu při diskuzi o:
krávě ze sociálky
krávě z děcáku, co jim sbalila syna
zasr... gadžech
zkur... gadžech
ču... z televize
Láďovi, co neposílá z lochu žádný šušně
a v neposlední řadě o zajeb... gadžech...
Utekla jsem a zbytek cesty raději strávila v chodbičce.
Takže přátelé z toho všeho vyplývá, že ode dneška jezdím zásadně jen těmi dopravními prostředky, které mají pneumatiky a znovu si v encyklopedii prostuduji pojmy zdvořilost, rasismus a diskriminace.
† 29. 12. 2008 | kód autora:
HhrTak a je to tady, už patřím do skupiny žen, jejichž partner občas věnuje své myšlenky a přání úplně jiné ženě. Virtuálně. Šokovalo mě to. Já jsem jinak dost tolerantní. Pokud na ni nesáhl, má mě rád, bere mě takovou, jaká jsem, tak nechápu, proč bych měla nějak zasahovat do jeho soukromí a tropit žárlivé scény.
Situace je jiná, když vedle Vás klidně pochrupává někdo, s kým jste si poprvé řekla, že možná ta trapná bílá barva, spousta kytek, důchodcovský proslov oddávajícího a studené ruce porodníka by se daly přežít. Když v tu chvíli... SMS. Přišla mu SMSka. O půl jedné ráno. Kdo mu asi tak pozdě píše...? No nic necháte to být. Není to Váš telefon, některý z jeho kámošů někde popíjí a píše mu. Druhá SMS. Zdá se, že je to hodně otravnej kamarád. Možná byste měla vstát a vypnout mu vyzvánění.
Telefon. Zvoní. Dlouho. Zvednout, nezvednout. Když volá někdo takhle v jednu ráno, možná je to důležitý. Jejich dům shořel, rodina zemřela při atomovým výbuchu, psovi upadly nohy... Pořád zvoní. Jo, zvednout. Právě, když vezmete telefon do ruky, volající zavěsí. Na displeji, jen pochytíte jeho jméno, tedy její - Vera.
Vera, kamarádka z gymplu, o které Vám vyprávěl, jasně, na tu si vzpomínáte... A pak se to stane. Jak jste chtěla zvednout telefon, zmáčkla jste tlačítko a... Musíte tu SMSku zavřít, přece nebudete číst jeho...
První slovo té SMSky je... Proboha, co mu to píše...?! A už jste v tom. Přečetla jste si obě SMSky a navíc pak zabrousila do odeslaných. Nebylo tak těžké najít ty pravé, začínají slovy jako bradavky, lízat a pomalu zasunout. Neřekla byste mu o tom, kdyby v těch SMSkách nebylo něco, co ve Vás hlodá...
Vlastně o nic nešlo. Vysvětlilo se to. Ona je "čertsvě po rozchodu a problémy doma a tak. On jí uklidňoval a pak se to nějak zvrhlo a tak". Dívá se na Vás psím pohledem a vy vidíte, jak ho to bolí. On se vážně bojí, že se sbalíte a půjdete o dům dál... Asi to zní zrovna v téhle situaci trochu uhozeně, ale není to romantický...? Ten jeho výraz, ta vyznání, němé prosby. Je mi ho skoro líto, když ho vidím, jak se stydí a je mu trapně.
On mě má vážně rád. Strašně moc. Jsem šťastná žena. I když je zvláštní ujistit se v tom právě takhle.
Usmíření. A přesto... Hlodá to. On jí totiž psal to, co mě nikdy ne. Nejen, že mi to nikdy nenapsal, on mi to ani nikdy neřekl. A já bych to tolik chtěla slyšet, jenže... Je milý, hezký, inteligentní, gentleman, skvěle tančí a úžasně líbá, ale co se postelových věcí týče... Ne že by nebyl dobrý, jen... Takový zvláštní pocit napětí, ne uvolnění, žádné odsunuté zábrany, vyslovená přání... A já jen hádám. Líbí, nelíbí? Chce, nechce? A jí to napsal. Jí ano.
Nikdy jsem neměla problém o takových věcech s partnerem mluvit a najednou se mi to zdá těžší něž zdolat Everest. Problém není v tom, že já bych nemluvila. Problém je v tom, že vím, že pokud o tom začnu, bude to monolog. On tu hranici intimity nepřekoná. Nahlas to nevysloví. A tak jen dál budu zkoušet a sledovat. Odhadovat, co se líbilo, co ne a kam až mám zajít.
Ach jo, jak jen na něj...?
† 29. 12. 2008 | kód autora:
Hhr
Drazí přátelé,
je až obdivuhodné, jak rychle si vždycky najdu čas, abych sem něco napsala, když to ve mě bublá. A zas jednou mám krásný zážitek, který by měl být varováním pro všechny počestné milenky v tomhle státě. Pozorně si přečtěte tento návod, který by měl zamezit volbě špatného muže... Každý bod je inspirován mou poslední životní story...
1. Průzkum
Tento bod je stěžejní. Je to základ pro celý zbytek filozofie milenek. Takže v praxi: Pokud potkáte bandu vcelku pohledných chlápků, co takhle navečer rozhazují na baru prachy a okázale pískají za každým dívčím pozadím, zůstaňte v klidu, držte se v ústraní, vyčkávejte a dobře si prohlížejte jednotlivé tváře. Ten tmavovlasý skoro třicátník v tričku s nápisem "Frajerem až za hrob" a peněženkou, co z ní právě vypadla hrstka zmuchlaných fialových papírků vypadá k světu. Dokonce i ten zrzavý kravaťák vedle něj, co už mu trochu řídnou vlasy a přítomným dámám se se spikleneckým mrknutím představuje jako "druhý James Bond" by ušel. A teď bacha. V okamžiku, kdy celá veselá partička začne ocumlávat při bodyshotu barmanky břicho, si vůbec, ALE VŮBEC nevšímejte toho romanticky, klukovsky vyhlížejícího blonďáka, co stojí stranou, chápavě se usmívá a usrkává whisky. Nekoukejte na něj!!!
2. Rande
Fajn, nedbaly jste mých rad a směrem k mile vyhlížejícímu borcovi, cca 25 let, decentní košile jste se přeci jen podívaly. Průšvih, on se podíval na Vás! A jde sem! Nezmatkujte, ještě furt je čas, aby jste se ho zbavila. Usedá. Všimněte si, že zabředl konverzaci, aniž by Vám:
·podal ruku,
·dlouze se podíval do očí,
·dotkl se Vašeho předloktí, ramena nebo prostě čehokoliv, co je po ruce,
·sehrál připitomnělou scénku s rozlitou minerálkou, aby si prohlédl, jakou máte pod tím tílečkem podprsenku,
·objednal Vám drink.
Vám se líbí, že se nevnucuje? Fajn, nechte se pozvat na rande. Sraz zítra v šest na náměstí, někam zajdete na skleničku...
3. První příznaky
·Přišel až v 6:20, ještě později než vy, takže Váš teatrální příchod v 6:15 nikoho neoslnil.
·Má na sobě sepraný jeansy, nestihl se převléct z práce.
·Není projektantem, jak předtím tvrdil, ale stavebním mistrem (v překladu běhá v montérkách po stavbě a užívá si pocit moci tak, že všechny buzeruje...).
·Nedonesl kytku.
·Na otázku: "Kam půjdem?" odpověděl, že kam chcete, je mu to jedno. Je mu jedno kde a jak se schůzka odehraje, nic dopředu neplánoval, což vlastně taky znamená, že od smluvení schůzky si na Vás ani nevzpomněl.
Přestaňte se tak hloupě usmívat, všechny tyhle věci si dobře uvědomte a sakra...! Ne nechoďte s ním, nesmíte mu naletět...!
4. Od desíti k pěti
Nejen, že jste s ním šla, ale vy jste se nechala pozvat i na druhou schůzku (a ani na té jste zrovna třikrát neřešila, že má zase ty samé jeansy, peněženku ve které měl tak akorát na večeři a jeden koktelj pro Vás, opět absenci květin či jakéhokoliv jiného dárku a fakt, že jste většinu večera mluvila vy...). Během této schůzky jste se dostali v diskuzi k jeho rodinným poměrům, vyšlo najevo, že je ženatý a má syna. To je v pořádku. Vysvětlíte mu, že jste po těžkém rozchodu a nechcete se vázat. Na to on nahodí ten svůj sladkej úsměv Matky Terezy s pánským příslušenstvím a má Vás. Taxi k němu platíte vy.
5. U něj
Má dva byty, jeden pro manželku a syna, druhý zdědil po babičce s i komlet vybavením. Vše páchne naftalínem, z postele musel nejprve sundat květovanej přehoz, koupelna z umakartu, má pruhovaný trenýrky...
To už Vás trochu zaráží... Ale co,prostě je to romantik, intelektuál a na tyhle povrchní věci není. Jdete do toho. Je mizernej. Ne, myslím, že mizernej není vystihující. Po tom, co jste si došla pro lupu si říkáte, že tu noc už nějak doklepete. Vysvětluje Vám, že jste tak krásná a žádoucí, že ho přemohla nervozita a příště to bude lepší. Prosí Vás o další schůzku. Má vážně roztomilý úsměv. Odmítnete. Máte spoustu práce.
6. Volá každý večer.
7. Volá několikrát denně.
8. Objevil se u Vás v práci s dotazem, jestli nepůjdete na večeři. Je Vám trapně před kolegyní, kývnete.
9. Konec
Při kávě a dezertu Vám vysvětlí, že jeho žena neví o bytu po babičce. Jeho žena je o deset let starší než on. Jeho žena nechce další dítě. Ale on ano. Doufal, že jednou potká krásnou a inteligentní dívku, které by dal byt po babičce. Tu krásnou a inteligentní dívku by živil, moc peněz nemá, ale nějak by se to zvládlo. Ta dívka by mu dala ještě dceru.Hladí Vás po ruce a má pohled Geera, když balil prostitutky.
10. Následky
Omlouváte se číšníkovi za kávou politý ubrus a rozbité skleničky. Platíte svou večeři i rozbité sklo. Taxi domů si platíte sama. Měníte telefonní číslo potom, co Vás jistý muž denně uhání, protože s Vámi chce mít děti.
Takže závěrem. Ideální milenec je tmavovlasý, je mu kolem třicetipěti až čtyřiceti, má velké příslušenství, spoustu fialových papírků a zásadně Vás zve na hotel a ne k sobě do ložnice. V partě poznáte vhodného muže tak, že olizuje břicho barmanky tak, až z toho chudinka má cucflek, vytáčí každou sukni a představuje se jako "věčně mladej frajer Bond" nebo "Rosenberg... Ježiš promiňte, já se přeřekl. Jmenuji se Novák."
† 29. 12. 2008 | kód autora:
HhrDlouhou dobu jsem neměla čas sednout si k dalšímu článku. Teď mám ale "úžasný" zážitek, o který se prostě podělit musím...
Tak si tak sedíte s klukama večer u pivka. Ano, vážně mluvím o sobě. Já vím, že bych spíš měla psát něco v tom smyslu, že s mou nejlepší kamarádkou jsme drbaly u lahve vína, ale já prostě nesnáším snobský vinárny, označení nejlepší kamarádka a bezduchý klevetění. Mnohem radši slyším to syknutí, když zátka odskočí a cítíte vůni čerstvě otevřený Plzně...
Tak ale zpátky k věci. Sedíme, popíjíme, cpeme se vším možným škodlivým, pokuřujeme a zároveň čumíme chvilkama na monitor compu. Internet je prostě zázrak. Prodiskutujeme kolik přidají důchodcům, stupiditu článku "celebrity bez makeupu", nezapomeneme na nějaký hezký slečny (musím držez basu, ne...?) no a nakonec náš zrak padne na odkaz "testy".
Já věřím, že testy vytvořil kdysi někdo hodně chytrej, aby mohl ovládat a podsouvat blbosti hodně hloupým. Takže Vás chci pobavit svými výsledky ve zcela objektivních odborných testech s názvy: "Jste hvězdou nebo ošklivkou?"; "Jste zábavná?" a jako bonbónek na dortu "Umíte to se svým přítelem?"
V prvním ze zmiňovaných testů mi velmi rychle vysvětlili, že mít jen jeden druh řasenky je naprosto neženské. Také jsem si uvědomila, že nelistovat módními časopisy je hřích. Bohužel nevstávám každý den dřív, abych si upravila vlasy, kroutila se před zdrcadlem, zatahovala břicho do in úzkých jeansů, dodnes si pořádně neudělám oční linku, protože to málo trénuju a klepou se mi u toho ruce a nemám doma ani jeden kousek z poslední kolekce Versaceho.
Pojďme k testu číslo dvě, který se snažil dopátrat, jestli jsem zábavná a v kolektivu oblíbená. A ne nejsem, jestli Vás zajímá můj výsledek. Upřímně netuším, jak s tématem souvisí otázka: "Umíte vyjmenovat alespoň patnáct států USA" nebo "Víte, kdo vynalezl dalekohled?" Ano vím, učili jsme se to už na základní škole a taky nejsem tupý ignorant. Sleduju zprávy, čtu noviny, občas shlédnu nějaký ten dokument. Mimochodem, když jsem si měla vybrat mezi oblíbenými baviči, nemohla jsem prostě zaškrtnout Suchánka a Genzera, protože možnost za b byl Menšík. Národní klasika! A výsledky testu...? Ještě si chvíli počkejte, zbývá nám test poslední.
Jsem ve vztahu naprosto nemožná. Nechám totiž svého pratnera jít na fotbal, aniž bych mu vynadala, že chci trávit víc času společně nebo se hrnula, že půjdu s ním. Taky mi nevadí, že chodí na pivo beze mě a bezmezně mu věřím, že je mi věrný. Já husa hloupá!
Takže shrnutí výsledků. Přátele, prosím nečtěte tento blog. Tenhle blog patří totiž jedné určitě nepříliš hezké blondýně, šedé myšce, ošklivce, která se o sebe vůbec nestará, není in, nenosí poslední výstřelky módy, nechápe proč by se dennodenně mučila na jehlách, které jsou tak "ach sexy" a dokonce se líčí jen příležitostně. Nemá moc smyslu pro humor, je konzervativní a lpí na starém a osvědčeném, má sklony být přehnaně intelektuální a zabývá se zbytečnými fakty. Ve vztazích je tak benevolentní a tolerantní, až to vlastně hraničí s tím, že jí je partner a jeho zájmy úplně ukradený. Samozřejmě je jako všechny blondýny strašně naivní a pratnerovi věří i to, že má doma růžového orangutána. Pěkně děkuji.
Musím běžet, nesmím zapomenout, obvolat kluky, že na pivo už chodit nebudu. Nechci je obtěžovat sama sebou a oni tu hrůzu chudáci museli tak dlouho snášet. A teď pa pa, zatím se mějte. Já se jdu odstřelit, abych lidstvo uchránila, před takovými jako jsem já a nebo si minimálně musím běžet koupit nový makeup a lodičky...
Copyright © 2008-2010
Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
